Vjosa a Osum, dvě řeky, které musíte vidět

Už cesta do Albánie je dobrodružství. Na expedici nás vyráží dvanáct. Šest bohatších do Tirany letí, „proletariát“ jede dvěma auty po třech lidech. Iveco s krytou korbou a starý Transit sviští po dálnici. Zatímco Transitu všechno prochází, Iveco má problémy. Jedu v Ivecu.

Techničák nás definuje jako osobní vůz, srbští celníci v nás vidí kamion. Fronta měří kilometry. Zoufalství nám dává odvahu vklínit se dopředu před rumunského řidiče.

Celníci nechápou, proč máme vybavení pro tucet a jsme tři. Nevidí v nás expedici, ale překupníky. Navíc prý máme nadváhu, a za tu je třeba platit spediční poplatek. Klasická balkánská finta. Stojí nás tři sta euro. Obava, že černohorská a albánská hranice vysají náš rozpočet, je lichá. Černohorci se spokojí s 50 eury, Albánci nás vítají s otevřenou náručí.

Když na uzounké horské silnici urazí protijedoucí auto tomu našemu zpětné zrcátko, s obavami čekáme, kdo první vytáhne Kalašnikov nebo alespoň mačetu. Oba řidiči tasí čísla pojistek a my přicházíme o další předsudek.

Vjosa je opravdu svižná. Má zákruty a meandry, divoký proud, vodu barvy bílé kávy, která skrývá kameny, a vydatné peřeje, které vás nenechají v klidu a suché. Řeka rozhodně není pro nezkušené.

„Cvakla“ se první posádka. Zpozorněli jsme, utahujeme si vesty a zapínáme helmy. O pár kilometrů dál si peřej bere další posádku. Kolega Robert má co dělat, aby se z vody dostal. Život mu zachraňuje potápěčský výcvik. Zbytek dne plujeme ostražitě a zamlkle. Za den urážíme 26 kilometrů. Máme dost.

Další den už je klidnější, řeka se rozšiřuje, místy protéká civilizací. Končíme tři kilometry před městem Këlcyrë, kde nám cesta z bývalého kamenolomu umožní opustit koryto řeky. Këlcyrë rozhodně stojí za návštěvu. Je to malebné podhorské městečko s originální atmosférou. V okolí se dá i tábořit. Severozápadně od Kelcyre, 3 km po polňačce, je malá vodní nádrž. V její blízkosti je hned několik pěkných míst k přenocování s rozdělaným ohněm.

Po řece Vjosa už se dál plavit nechceme. Divokých míst ubylo a civilizace nás neláká. Máme jiný cíl. Za horským hřebenem se skrývá další krásná řeka, Osum. 

My ale věříme jen tomu, co sami vidíme. A ano, místní mají téměř pravdu, jsou místa, kde musíme všichni vylézt a tlačit, podkládat kola kameny a posouvat se po metrech.

V sedle na vrcholu je nám odměnou zahradní hospůdka hodné babičky, která peče vdolky, stáčí med a pálí rakiji. Užíváme si všeho dosyta a zase sjíždíme dolů.

Cesta do kaňonu řeky Osum z Këlcyrë přes hory, vesnici Sevran je pro běžná auta zcela nevhodná. Pokud nejste terénním vozem nebo blázni jako my, nezbude vám než tento úsek zdlouhavě objet přes Berat a Tepelenë.

Jako Mojžíš suchou nohou

Osum je proslulá nádherným, místy téměř 100 m hlubokým kaňonem, kterým protéká. Není to žádný veletok, ale malebná říčka vinoucí se mezi skalami. Má jen jednu nevýhodu. V létě je bez vody. Nás to ale neodradí. Rozhodujeme se přespat a ráno si řeku projít. Doslova.

Je to zvláštní pocit. Jdeme po dně desítky metrů vysokého kaňonu, místy brodíme, kde je hlouběji, plaveme, koupeme se pod vodopády, lezeme přes skály a celou dobu nepotkáme živáčka. Až když padá soumrak, začínáme řešit, kudy ven. Na kusu suché půdy rozděláváme oheň z naplaveného dříví a v jeho světle hledáme kozí stezky vzhůru. Naštěstí jednu nacházíme a po krkolomném výstupu se ocitáme na silnici. Vymrzlí a zocelení dalším neopakovatelným zážitkem.

Spaní na divoko a kempy

V Albánii můžete stále ještě spát na divoko. První noc spíme na pláži u přístavního města Durrës. Ráno se sice ukazuje, že se jedná o pláž soukromou, ale majitelům – zjevně muslimům – vadí jen to, že se tu koupeme nazí.

U města Këlcyrë (asi 3 km severozápadně) leží vodní nádrž s řadou míst vhodných k táboření.

Placené kempy jsou dosti bazální, jako je třeba ten „u krásné Dony“, oficiálně Camp Albturist Permet.  

Jídlo

Gastronomie je klasicky balkánská. Skopové a kuřecí maso na grilu, klobásky, „čevabčiči“ a množství zeleniny. Dostanete ovšem taky beraní střevo plněné beraními vnitřnostmi či vařenou jehněčí hlavu nebo skopovou dršťkovou polévku s octem, takřka nepoživatelnou. Raději si tedy nechte ukázat, co objednáváte.

Pivo

Má překvapivě slušnou kvalitu, záleží samozřejmě, jak velkou máte žízeň. Doporučujeme značky Korca a Peja.